Myšmoň
XXX.XXX.48.30
Dobrý den. Mám 4letého psa čsv, s kterým nemám pouto. Trvalo dlouho než jsem si vysněné plemeno pořídila, než jsem to udělala, byla jsem v kontaktu s různými majiteli i chovateli a studovala co se dalo, abych na svého psa byla připravená. Jako štěně byl můj pes úplně normální štěňátko, hravé, zkoumavé, úplně super. Socializovali jsme jak to šlo a vypadalo to všechno úplně super.
Asi v roce a půl se ale pes začal měnit, přestal tolerovat ostatní psy a začali mu vadit, když jsme nějakého potkali, začal se ježit a čím byl starší, tím byl na ostatní reaktivnější. Chodili jsme i na cvičák, cvičili jsme s odborníky a když mi nefungovalo nic, řekla jsem si, že je to prostě jeho povaha, že hold potřebuje asi víc prostoru a smířila se s tím, že ostatní psy nesnáší. Okolo dvou let tedy náš vztah byl ještě v pořádku, pes se zdál být napojený, vnímavý a byli jsme spokojeni. Jak plynul čas, začali ale další komplikace, začal řešit i některý cizí lidi.
Je to pes, kterého jsem chtěla jako parťáka, byl se mnou různě po světě obytňákem, plaval se mnou několikrát v moři, cestuje se mnou všude, pracovní dobu mám vždy přizpůsobenou jemu, celý můj život se točí prakticky kolem něj, ale čím je starší, tím je náš vztah horší, mockrát me zklamal když jsem mu věřila a on vyvedl něco naprosto nečekaného. Např. Po třech letech co byl zvyklý odpočívat na zahradě, kde byl pokaždé když byl někoho doma (pes má dvířka do baráku), si řekl že přeskočí betonovou pres 2m vysokou zeď a poranil kolemjdoucího psa s paničkou, který naštěstí přežil. Jen jsme slyšeli křik a vyběhli ven naprosto v šoku, nechápajíc jak to náš pes, ten velký mazel mohl udělat. Zkoušela jsem vše možné, i změnit sebe, být více v klidu a trpělivá, ale zatím nic nefunguje. Neustále dělá nežádoucí věci, jakmile jsme venku. Trávíme venku dost času ale vždy je jako kdyby mu přeplo. Doma je to velký mazel, který je pořád u mne a nezlobí. Jakmile jdeme ven, je jiný.
Spousta lidí co ho zná, řekne že má dobrou povahu, ale já už jsem s nim zažila takové situace, že pouto k němu už úplně ztrácím.
Občas jsou venku světlé chvilky, pak zase přepne do psa co si mě nevšímá, neposlouchá, je reaktivní atd.
Stalo se vám někdy, že jste ztratili vztah se psem a nešlo vám ho obnovit?
Nebo se to u vás někdy změnilo? Nebo se to nezměnilo nikdy.
Koletka
XXX.XXX.174.145
Povahu čsv neznám, ale odhadují, že to nebude pes, který by byl kamarádský se psy a měl jednoduchou povahu. Já sama měla psa, který byl bohužel hodně bázlivý a labilní, tedy jsem s ním toho moc dělat nemohla a to našemu vztahu dost uškodilo. Ač jsem od mala socializovala a brala ho více méně všude sebou.
Každopádně u vás bych si našla někoho, kdo skutečně rozumí psům a pomůže vám vztah obnovit. Za mě můžu doporučit, ač je proti němu i dost odpůrců, na fb mají skupinu Stafordi a spol. Bude jich ale jistě více. Někoho, kdo vašeho psa naučí příliš neřešit okolí a naučí vás, jak s vaším psem správně pracovat.
Lupi
XXX.XXX.97.58
Myšmoň
napsal(a):
Dobrý den. Mám 4letého psa čsv, s kterým nemám pouto. Trvalo dlouho než jsem si vysněné plemeno pořídila, než jsem to udělala, byla jsem v kontaktu s různými majiteli i chovateli a studovala co se dalo, abych na svého psa byla připravená. Jako štěně byl můj pes úplně normální štěňátko, hravé, zkoumavé, úplně super. Socializovali jsme jak to šlo a vypadalo to všechno úplně super.
Asi v roce a půl se ale pes začal měnit, přestal tolerovat ostatní psy a začali mu vadit, když jsme nějakého potkali, začal se ježit a čím byl starší, tím byl na ostatní reaktivnější. Chodili jsme i na cvičák, cvičili jsme s odborníky a když mi nefungovalo nic, řekla jsem si, že je to prostě jeho povaha, že hold potřebuje asi víc prostoru a smířila se s tím, že ostatní psy nesnáší. Okolo dvou let tedy náš vztah byl ještě v pořádku, pes se zdál být napojený, vnímavý a byli jsme spokojeni. Jak plynul čas, začali ale další komplikace, začal řešit i některý cizí lidi.
Je to pes, kterého jsem chtěla jako parťáka, byl se mnou různě po světě obytňákem, plaval se mnou několikrát v moři, cestuje se mnou všude, pracovní dobu mám vždy přizpůsobenou jemu, celý můj život se točí prakticky kolem něj, ale čím je starší, tím je náš vztah horší, mockrát me zklamal když jsem mu věřila a on vyvedl něco naprosto nečekaného. Např. Po třech letech co byl zvyklý odpočívat na zahradě, kde byl pokaždé když byl někoho doma (pes má dvířka do baráku), si řekl že přeskočí betonovou pres 2m vysokou zeď a poranil kolemjdoucího psa s paničkou, který naštěstí přežil. Jen jsme slyšeli křik a vyběhli ven naprosto v šoku, nechápajíc jak to náš pes, ten velký mazel mohl udělat. Zkoušela jsem vše možné, i změnit sebe, být více v klidu a trpělivá, ale zatím nic nefunguje. Neustále dělá nežádoucí věci, jakmile jsme venku. Trávíme venku dost času ale vždy je jako kdyby mu přeplo. Doma je to velký mazel, který je pořád u mne a nezlobí. Jakmile jdeme ven, je jiný.
Spousta lidí co ho zná, řekne že má dobrou povahu, ale já už jsem s nim zažila takové situace, že pouto k němu už úplně ztrácím.
Občas jsou venku světlé chvilky, pak zase přepne do psa co si mě nevšímá, neposlouchá, je reaktivní atd.
Stalo se vám někdy, že jste ztratili vztah se psem a nešlo vám ho obnovit?
Nebo se to u vás někdy změnilo? Nebo se to nezměnilo nikdy.
Ahoj Myšmoni. Narazila jsem teď náhodou na tvůj příspěvek a nestačím zírat. Nevím, co bych ti takhle nahonem poradila, ale třeba se k něčemu doberem. Taky mám čévéčko, taky to byl můj vysněný tvor - ale mám úplně opačně všechno. Jednak máme těsný a milující vztah, druhak - když byly nějaké potíže - nikdy jsem vlastně nikde nehledala kdo by mi pomohl. Jednou jsem volala chovatelce a jelikož mi její rada byla úplně k prdu, bylo to taky naposledy. Občas jsme chodívaly s jedním psím koučem, co tu bydlíval, ale i jeho rady mi taky byly vcelku k ničemu...co mi taky může radit dvoumetrovej chlap, kterýmu stříká testosteron ušima? Mně, co mám metr padesátšest? Ale něco jsem odkoukala a hlavně - Mája se na těch vycházkách vždycky trošku srovnala a neprala se ani s fenkama. To je totiž naše jediná potíž, že když potkáme holku, jedna nikdy neví - takže s holkama ji pro jistotu nenechám vyvádět.
Pořád ale přemítám, jak se může stát, že ztratíš VNITŘNÍ kontakt se psem, notabene s tak úchvatným plemenem? Co znám majitele čévéček, všichni jsou se svými psy natěsno.
Že se takhle vyhranil v pubertě mě nepřekvapuje - překvapuje mě, že je tak nesnášenlivej - a to i na fenky? Nejsi ty sama povahou samotářka? ptám se proto, že máme v městečku taky čévéčku, která se chová nepřátelsky, a to i k ostatním čévéčkům - ovšem její páneček už svou chůzí na dálku hlásí "dejte nám všichni pokoj."
Každý pes kopíruje emoce svého člověka; čévéčko to sice umí částečně odfiltrovat, ale řekla bych, že pouze na žádost svého člověka - ať už vyslovenou, nebo ne. Čili tak jako tak musíš začít sama u sebe, pokud ještě chceš něco vylepšit. Já z tebe mám trošku dojem, že máš zafixováno Desenského "buď bude po mým, nebo bude po mým". No, já nevím - mně třeba tohle absolutně nefunguje. Ani s NO, co jsem mívala, natož s čévéčkem.
Taky mám trochu dojem, že kapánek příliš podléháš autoritám.....kdybych byla vlk, taky bych na tebe v tomto případě pekla. TY máš být autorita. Což ale vůbec neznamená, že budeš velet, nebo rozkazovat! Znamená to jen to, že víš, co chceš a víš, co děláš.
Co mně na tvém příspěvku ale připadá klíčový - a nejspíš i bude - je ta poznámka "mockrát mě zklamal". Promiň.....nezklamal tě on!! To tys měla nějaká nereálná očekávání a on je nesplnil. Proč - to můžu jen hádat. Očekávání je matkou zklamání. To jako bys zasadila semínko, vyrostla ti okurka místo růže, ty bys byla hořce zklamána, že nevyrostlo, cos čekala a tak jsi tu okurku vyrvala.
Nevím samozřejmě, jestli tohle ještě vůbec budeš číst, ale navrhuju jedno - a to setkání. Tedy, pokud jsme jakžtakž v dojezdu. Já jsem od Brandejsa nad Labem, tak to zvaž. Moje Mája má za sebou úspěšnou resocializaci jednoho vrahounskýho akity, který už vypadal na odpis - proto to říkám.
Zdravím tě a moc bych ráda za všechny člověčky i vlčky, abyste si to dali do pořádku. Tohle je strašně smutný.
Mia
