Byl někdo v podobné situaci?

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahojky, tak si tady pročítám Vaše příspěvky a je mi moc smutno. Několik let jezdím rekreačně. Na podzim se mi na vyjížďce stal ošklivý úraz - komplikovaná zlomenina pravé nohy. Taková hloupá nehoda, koník v tom byl téměř nevinně. Dlouho jsem byla doma a teď jsem první měsíc zpátky v práci. Hodně se mi po konících stýská, od té doby jsem se k nim zatím nedostala, zdravotní stav mi to ještě nedovolil (či spíše můj doktor). Stále kulhám a dost to bolí, teď mám obavu, jestli se to ještě zlepší nebo už to takhle zůstane. Čím déle jsem od koní, tím se více se bojím, jestli ještě vůbec budu schopna jezdit, i když bych moc ráda. Mé okolí mě v tomto ohledu, co se koní týče, zrovna moc nepodrží. Odevšad stále jen slyším, jak je to strašně nebezpečné, abych na koně už raději nelezla. Docela mě štve i přístup lékařů, jak řeknu, při čem se mi to stalo, tak většina doktorů protočí oči v sloup s výrazem: Vy jezdíte na koni? Tak co se divíte, že máte něco zlomeného. Omlouvám se zde za tyto mé stesky, jen potřebuji slyšet /respektive číst/ také něco povzbudivějšího. Stalo se někomu něco podobného, jak jste se s tím vyrovnávali?

Ahoj. Já jsem před dvěma lety spadla a měla jsem komplikovanou zlomeninu ruky. Ke koním jsem teda chodila sotva mě pustili z nemocnice, ale samozřejmě jsem nejezdila. A až se ruka uzdravila, tak mi vždycky někdo říkal, ať jdu jezdit a tak....ale já prostě měla strach, neměla jsem odvahu a děsila jsem se toho jak na koně znova sednu. Ale postupem času mě přemluvili na klidnou krokovou vyjížďku. Já byla teda podělaná až za ušima a ještě k tomu kolem nás projela motorka a koník se lekl a docválal koníky před náma.Teď bych si z toho nic nedělala, ale v té chvíli jsem dostala málem hysterický záchvat. Ale pak jsem se celkem zklidnila a jeli jsme dál a po chvíli jsem viděla v dálce další motorku. No a já zase celá vyděšená jsem honem seskočila na zem. Samozřejmě všichni ostatní ze mě měli obrovskou srandu a já se tomu teď už taky směju :-) No ale na konci vyjížďky už to bylo v pohodě, už jsem se moc nebála. A když jsem jezdila příště, tak jsem už cválala i dobrovolně. Sice vždycky jen kousek a dokopečka, protože jsem se bála, že to ten koník se mnou někde sbalí...a toho se teda bohužel bojím doteďka. Vždycky když cváláme a koník trochu zrychluje, tak já ho ihned brzím, protože se prostě bojím, že to se mnou někde sbalí...Už asi nikdy na koni nebudu mít ten pocit, co jsem mívala před tím pádem....nikdy jsem nemohla pochopit, jak se někdo na koni může bát, ale teď zase nemůžu pochopit, jak se někdo může nebát. Ale u Tebe to může být jiné. Třeba se časem nebudeš bát vůbec, ale ze začátku to asi bude těžké. Přeji mnoho štěstí, určitě to bude zase dobrý :-)

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj. Já jsem před dvěma lety spadla a měla jsem komplikovanou zlomeninu ruky. Ke koním jsem teda chodila sotva mě pustili z nemocnice, ale samozřejmě jsem nejezdila. A až se ruka uzdravila, tak mi vždycky někdo říkal, ať jdu jezdit a tak....ale já prostě měla strach, neměla jsem odvahu a děsila jsem se toho jak na koně znova sednu. Ale postupem času mě přemluvili na klidnou krokovou vyjížďku. Já byla teda podělaná až za ušima a ještě k tomu kolem nás projela motorka a koník se lekl a docválal koníky před náma.Teď bych si z toho nic nedělala, ale v té chvíli jsem dostala málem hysterický záchvat. Ale pak jsem se celkem zklidnila a jeli jsme dál a po chvíli jsem viděla v dálce další motorku. No a já zase celá vyděšená jsem honem seskočila na zem. Samozřejmě všichni ostatní ze mě měli obrovskou srandu a já se tomu teď už taky směju :-) No ale na konci vyjížďky už to bylo v pohodě, už jsem se moc nebála. A když jsem jezdila příště, tak jsem už cválala i dobrovolně. Sice vždycky jen kousek a dokopečka, protože jsem se bála, že to ten koník se mnou někde sbalí...a toho se teda bohužel bojím doteďka. Vždycky když cváláme a koník trochu zrychluje, tak já ho ihned brzím, protože se prostě bojím, že to se mnou někde sbalí...Už asi nikdy na koni nebudu mít ten pocit, co jsem mívala před tím pádem....nikdy jsem nemohla pochopit, jak se někdo na koni může bát, ale teď zase nemůžu pochopit, jak se někdo může nebát. Ale u Tebe to může být jiné. Třeba se časem nebudeš bát vůbec, ale ze začátku to asi bude těžké. Přeji mnoho štěstí, určitě to bude zase dobrý :-)

Já jsem na tom podobně, prostě pud sebezáchovy v sobě nepopřeš a po ošklivém pádu je markantnější. Zkrátka ber koníka v tomto případě jako "dopravní prostředek" jako to auto, nasedneš a jedeš, jak chceš ty... musíš si věřit, pak bude věřit i on a takové záležitosti se omezí na minimum. Když nabouráš s autem, taky do něj musíš zkrátka vlézt znovu, když není zbytí a jet v tom šíleným provozu českých pirátů silnic... a překonat to. A svého doktora se klidně zeptej, jestli má auto... ať si nechá ty řeči... na silnicích je dost mrtvých... i těch zlomenin. Každý sport je rizikový....

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Já jsem na tom podobně, prostě pud sebezáchovy v sobě nepopřeš a po ošklivém pádu je markantnější. Zkrátka ber koníka v tomto případě jako "dopravní prostředek" jako to auto, nasedneš a jedeš, jak chceš ty... musíš si věřit, pak bude věřit i on a takové záležitosti se omezí na minimum. Když nabouráš s autem, taky do něj musíš zkrátka vlézt znovu, když není zbytí a jet v tom šíleným provozu českých pirátů silnic... a překonat to. A svého doktora se klidně zeptej, jestli má auto... ať si nechá ty řeči... na silnicích je dost mrtvých... i těch zlomenin. Každý sport je rizikový....

já taky jsem na tom skoro stejně, teda byla. Zlomila jsem si na koni krční obratel, zbývalo pár milimetrů, aby mě tlačili na vozíku, ale koně jsou můj život. Když se to stalo v 19 letech, říkala jsem si, že už koníky nechci ani vidět jak to bylo eee, ta operace a tak dlouho v nemocnici. Mám v krku šrouby, destičku z kyčle, ale když jsem přijela domu a uviděla to nádherné zvíře, rozbrečela jsem se. Konika svoje jsem prodala kamaradce a koupila koníka staršího 100% spolehlivýho. Byl to kočárový kun z jatek zachranen. Tak jsem si říkala, že aspoň budu jezdit s bryčkou. Ale asi po měsíci nošení límce jsem si na něho sedla a byl tak ohleduplný, že jsem opět začala po pár měsících jezdit, byl to nejlepší koník. Zažila jsem s nim spoustu krásy, a jelikož už byl starý a zemřel, prohání se tam nahoře a nikdy na něj nezapomenu... Rada pro tebe, kup si nějakého jen na drncani v kroku a zase ti to pomuze ziskat jistotu. Doktor mi řekl, že se mám na koně vysrat, tak jsem na něj koukala a slíbila mu to. Ale nejde to :-) To snad znáte Už jsem po úraze asi 4 roky a jezdím čím dál víc, jen se bojím spadnout. Ale taky už mě přitahla zemská přitažlivost a naštěstí ok. Jen mám zakázáno od rodičů a přítele jezdit bez sedla, ale tajně si na koníka stejně sednu. Takže hodně štěstí s léčením a určitě to bude ok pa pa Víťa - Racina

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahojky, tak si tady pročítám Vaše příspěvky a je mi moc smutno. Několik let jezdím rekreačně. Na podzim se mi na vyjížďce stal ošklivý úraz - komplikovaná zlomenina pravé nohy. Taková hloupá nehoda, koník v tom byl téměř nevinně. Dlouho jsem byla doma a teď jsem první měsíc zpátky v práci. Hodně se mi po konících stýská, od té doby jsem se k nim zatím nedostala, zdravotní stav mi to ještě nedovolil (či spíše můj doktor). Stále kulhám a dost to bolí, teď mám obavu, jestli se to ještě zlepší nebo už to takhle zůstane. Čím déle jsem od koní, tím se více se bojím, jestli ještě vůbec budu schopna jezdit, i když bych moc ráda. Mé okolí mě v tomto ohledu, co se koní týče, zrovna moc nepodrží. Odevšad stále jen slyším, jak je to strašně nebezpečné, abych na koně už raději nelezla. Docela mě štve i přístup lékařů, jak řeknu, při čem se mi to stalo, tak většina doktorů protočí oči v sloup s výrazem: Vy jezdíte na koni? Tak co se divíte, že máte něco zlomeného. Omlouvám se zde za tyto mé stesky, jen potřebuji slyšet /respektive číst/ také něco povzbudivějšího. Stalo se někomu něco podobného, jak jste se s tím vyrovnávali?

Mě zas napadl jeden agresivní hřebec,mám na čele jizvu a asi na vždy to budu schovávat pod ofinou,taky jsem měla strach byla to absolutní ztrata důvěry ke koně,kdybych spadla nebo tak něco,je to úraz,ale to že po mě skočil kůň bez varování s umýslem ublížit mi,to je pro mě hodně,je to úraz na duši,doted se klepu když to mám někomu vylíčit...naštěstí nebyl můj a když jsem se pak po dvou dnech dostala za svým koníkem(kterého jsem v tu dobu měla cca 2 měsíce a byl taky ještě hřebec)podržel mě a já se nebála,jemu jsem věřila,ale doted mám problém s cizíma koňma,abych došla pro cizího koně na volné prostranství do výběhu,brr,hned to mám před očima,ty zuby,ty oči, je to tak živý že bych to snad dokázala nakreslit...cizím už nevěřím!
Klawdie

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Mě zas napadl jeden agresivní hřebec,mám na čele jizvu a asi na vždy to budu schovávat pod ofinou,taky jsem měla strach byla to absolutní ztrata důvěry ke koně,kdybych spadla nebo tak něco,je to úraz,ale to že po mě skočil kůň bez varování s umýslem ublížit mi,to je pro mě hodně,je to úraz na duši,doted se klepu když to mám někomu vylíčit...naštěstí nebyl můj a když jsem se pak po dvou dnech dostala za svým koníkem(kterého jsem v tu dobu měla cca 2 měsíce a byl taky ještě hřebec)podržel mě a já se nebála,jemu jsem věřila,ale doted mám problém s cizíma koňma,abych došla pro cizího koně na volné prostranství do výběhu,brr,hned to mám před očima,ty zuby,ty oči, je to tak živý že bych to snad dokázala nakreslit...cizím už nevěřím!
Klawdie

Abych pravdu já řekla mě se nějak vážný zdravotní úraz nestal.Zlomená noha a palec na ruce,stržený nehte na palci u nohy a pak ošklivé kousnutí do pravého předloktí.Zbyli po těch úrazech jen jizvy.Ale je fakt že to byli cizí koně od té oby cizím koním nevěřím.Opravdu ne nešla bych k nim nidky.Zkoušela jsem jezdit v Jk ale nejde to nemám k tomu koni důvěru a vždycky jsem si přála jen jedno: a to aby hodina již skončila.
Po zlomenině nohy jsme se ale kupodivu nbála na koně znova sednout ten den co mi sundali sádru jsem sedla a jela.Nevím mylsím že je to relativní a každý člověk to prožívá jinak.Tvůj stach a nejsitotu chápu.Ale zase z vlastní zkušenosti vím že pokud si opravdu pro koně zapálená nebudeš moci bez nich žít.Vrátíš se zpátky k nim i když to bude dlouhá cestá a bude trnitá bude to všechno o důvěře tvojí a koníka.Halvu vzhůru zvládneš to!Zase bude lépe.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahojky, tak si tady pročítám Vaše příspěvky a je mi moc smutno. Několik let jezdím rekreačně. Na podzim se mi na vyjížďce stal ošklivý úraz - komplikovaná zlomenina pravé nohy. Taková hloupá nehoda, koník v tom byl téměř nevinně. Dlouho jsem byla doma a teď jsem první měsíc zpátky v práci. Hodně se mi po konících stýská, od té doby jsem se k nim zatím nedostala, zdravotní stav mi to ještě nedovolil (či spíše můj doktor). Stále kulhám a dost to bolí, teď mám obavu, jestli se to ještě zlepší nebo už to takhle zůstane. Čím déle jsem od koní, tím se více se bojím, jestli ještě vůbec budu schopna jezdit, i když bych moc ráda. Mé okolí mě v tomto ohledu, co se koní týče, zrovna moc nepodrží. Odevšad stále jen slyším, jak je to strašně nebezpečné, abych na koně už raději nelezla. Docela mě štve i přístup lékařů, jak řeknu, při čem se mi to stalo, tak většina doktorů protočí oči v sloup s výrazem: Vy jezdíte na koni? Tak co se divíte, že máte něco zlomeného. Omlouvám se zde za tyto mé stesky, jen potřebuji slyšet /respektive číst/ také něco povzbudivějšího. Stalo se někomu něco podobného, jak jste se s tím vyrovnávali?

S úrazem od koní a následným ježdění jsem se vyrovnávala těžko, nicméně po komplikovanější zlomenině jsem se opravdu bála.Pravda už jsem měla svého koně a super přítele. Ten mě vzal na koni na vodítko a pár dní se mnou chodil na procházku. Já seděla nahoře jak turista a povídala si s ním a v sobě se klepala strachy. Postupen se mnou začal i klusat, vzal mě na lonž. Poté jízdárna. V podstatě jsem znovu prodělala výcvik, jenom tentokrát trochu rychleji. Důležitý je spolehlivý kůň a klidný člověk, který pomůže překonat prvotní strach. Hlavně je důležitá tvá důvěra v koně a toho člověka.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
S úrazem od koní a následným ježdění jsem se vyrovnávala těžko, nicméně po komplikovanější zlomenině jsem se opravdu bála.Pravda už jsem měla svého koně a super přítele. Ten mě vzal na koni na vodítko a pár dní se mnou chodil na procházku. Já seděla nahoře jak turista a povídala si s ním a v sobě se klepala strachy. Postupen se mnou začal i klusat, vzal mě na lonž. Poté jízdárna. V podstatě jsem znovu prodělala výcvik, jenom tentokrát trochu rychleji. Důležitý je spolehlivý kůň a klidný člověk, který pomůže překonat prvotní strach. Hlavně je důležitá tvá důvěra v koně a toho člověka.

Já proletěla asi před 4roky skleněnými dveřmi a měla pořezané obě ruce, na jedné jsem měla přezezané šlachy u zápěstí...takže jsem nemohla sami ani na záchod...ale postupně jak se vše hojilo, tak jsem si říkala že to určitě nějak zvládnu, bez koní bych totiž neuměla žít, tak jsem zatla zuby a snažila se pro to udělat cokoliv...a ejhle, nyní mám rok sého koně a o ruce ani nevím...Záleží jak se k tomu taky postavíš, neříkám že jde jen o to, záleží taky co ti tvoje zdraaví povolí...ale pokud se na t budeš po nějaké době cítit, tak jdi do toho, třeba jen po malých krůčcích. Hodně štěstí!!!

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahojky, tak si tady pročítám Vaše příspěvky a je mi moc smutno. Několik let jezdím rekreačně. Na podzim se mi na vyjížďce stal ošklivý úraz - komplikovaná zlomenina pravé nohy. Taková hloupá nehoda, koník v tom byl téměř nevinně. Dlouho jsem byla doma a teď jsem první měsíc zpátky v práci. Hodně se mi po konících stýská, od té doby jsem se k nim zatím nedostala, zdravotní stav mi to ještě nedovolil (či spíše můj doktor). Stále kulhám a dost to bolí, teď mám obavu, jestli se to ještě zlepší nebo už to takhle zůstane. Čím déle jsem od koní, tím se více se bojím, jestli ještě vůbec budu schopna jezdit, i když bych moc ráda. Mé okolí mě v tomto ohledu, co se koní týče, zrovna moc nepodrží. Odevšad stále jen slyším, jak je to strašně nebezpečné, abych na koně už raději nelezla. Docela mě štve i přístup lékařů, jak řeknu, při čem se mi to stalo, tak většina doktorů protočí oči v sloup s výrazem: Vy jezdíte na koni? Tak co se divíte, že máte něco zlomeného. Omlouvám se zde za tyto mé stesky, jen potřebuji slyšet /respektive číst/ také něco povzbudivějšího. Stalo se někomu něco podobného, jak jste se s tím vyrovnávali?

Před deseti lety na mě spadl kůň, odnesla to moje pravá noha - tříštivá vřetenovitá téměř otevřená zlomenina pravého bérce - rok nechodící sádra, další dva roky o berlích, ale jezdit jsem začala sotva jsem se trošku naučila s berlema a vypracovala si ruce což bylo cca po dvou měsících

Mám trvalé následky, pořád kulhám, špatně mi to srostlo, takže mám v noze maliko díru a nemám cit v holeni, nemůžu jezdit na kole, na lyžích, na bruslích, špatně se mi řídí auto a tak. Koně si na mě vždy musí zvyknout ale když pochopí že jsem chromák, většinou je to ok.

Takže nesmutni, všechno jde, když chceš. Když mám depku jdu se podívat na paradrezuru a je po problémech

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahojky, tak si tady pročítám Vaše příspěvky a je mi moc smutno. Několik let jezdím rekreačně. Na podzim se mi na vyjížďce stal ošklivý úraz - komplikovaná zlomenina pravé nohy. Taková hloupá nehoda, koník v tom byl téměř nevinně. Dlouho jsem byla doma a teď jsem první měsíc zpátky v práci. Hodně se mi po konících stýská, od té doby jsem se k nim zatím nedostala, zdravotní stav mi to ještě nedovolil (či spíše můj doktor). Stále kulhám a dost to bolí, teď mám obavu, jestli se to ještě zlepší nebo už to takhle zůstane. Čím déle jsem od koní, tím se více se bojím, jestli ještě vůbec budu schopna jezdit, i když bych moc ráda. Mé okolí mě v tomto ohledu, co se koní týče, zrovna moc nepodrží. Odevšad stále jen slyším, jak je to strašně nebezpečné, abych na koně už raději nelezla. Docela mě štve i přístup lékařů, jak řeknu, při čem se mi to stalo, tak většina doktorů protočí oči v sloup s výrazem: Vy jezdíte na koni? Tak co se divíte, že máte něco zlomeného. Omlouvám se zde za tyto mé stesky, jen potřebuji slyšet /respektive číst/ také něco povzbudivějšího. Stalo se někomu něco podobného, jak jste se s tím vyrovnávali?

Ahoj, je to těžké,ale nedej se tak snadno.Já jsem si s mužem v pozdnějším věku splnila sen ,vypadli jsme z města a máme stáj se třemi koníky,dvě dámy jsou právě v naději každým dnem.A moji koně mě nikdy nezradili, byli to vždy koníci někoho jiného,na kom jsem si užila.Zkoušela jsem kobylu,co jsme chtěli přikoupit,ale při seskakování mi cukla a já si po nešikovném doskoku nalomila koleno,což ovšem doktor poznal až za týden,co jsem nosila jen ortézu.Na koně-svého-jsem se sápala ihned,co mě ta myšlenka popadla, a měla jsem štěstí,že našim koníkům plně věřím.Ani jsem doktorovi nehlásila, že po týdnu se šourám terénem,hlavně když mě tam vysadili.Koleno,nekoleno.Z mé zkušenosti radím: co to půjde, vrátit se do sedla-pád přeci není zákonitost a může se stát kdykoliv,ovšem :nahoru nepoletíme atd. a -vlézt na koníka,kterému věřím a za přítomnosti někoho zkušeného,což taky dodá jistotu.A nemyslet na to,jak spadnu,ale užít si ten pocit,že jsem zas nahoře a hlavně nenervovat sebe i zvíře.A přístě zas na chvíli a popojít a přidávat.Jízda na koni Tě nesmí děsit, ale těšit!A uvidíš,že to půjde,jen to neodkládej a nehledej v koni strašáka, těš se a užívej si ten pocit kamarádství s koníkama!Držím palce a nevzdávej se tak snadno!
Lucka od Sedlčan

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj, je to těžké,ale nedej se tak snadno.Já jsem si s mužem v pozdnějším věku splnila sen ,vypadli jsme z města a máme stáj se třemi koníky,dvě dámy jsou právě v naději každým dnem.A moji koně mě nikdy nezradili, byli to vždy koníci někoho jiného,na kom jsem si užila.Zkoušela jsem kobylu,co jsme chtěli přikoupit,ale při seskakování mi cukla a já si po nešikovném doskoku nalomila koleno,což ovšem doktor poznal až za týden,co jsem nosila jen ortézu.Na koně-svého-jsem se sápala ihned,co mě ta myšlenka popadla, a měla jsem štěstí,že našim koníkům plně věřím.Ani jsem doktorovi nehlásila, že po týdnu se šourám terénem,hlavně když mě tam vysadili.Koleno,nekoleno.Z mé zkušenosti radím: co to půjde, vrátit se do sedla-pád přeci není zákonitost a může se stát kdykoliv,ovšem :nahoru nepoletíme atd. a -vlézt na koníka,kterému věřím a za přítomnosti někoho zkušeného,což taky dodá jistotu.A nemyslet na to,jak spadnu,ale užít si ten pocit,že jsem zas nahoře a hlavně nenervovat sebe i zvíře.A přístě zas na chvíli a popojít a přidávat.Jízda na koni Tě nesmí děsit, ale těšit!A uvidíš,že to půjde,jen to neodkládej a nehledej v koni strašáka, těš se a užívej si ten pocit kamarádství s koníkama!Držím palce a nevzdávej se tak snadno!
Lucka od Sedlčan

tak to ja mela asi v pohode doktora:) ten mi predal fixacni krunyr na dva nalomeny obratle a povida: hmm, predpokladam ze rikat vam,abyste na kone uz nelezla je uplne zbytecny,tak vas aspon prosim, vydrzte to nez se vam sunda ten korzet a snazte se nepadat:D

ale jinak verim jen svemu konikovi a na cizich mam uz bloky:(

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
tak to ja mela asi v pohode doktora:) ten mi predal fixacni krunyr na dva nalomeny obratle a povida: hmm, predpokladam ze rikat vam,abyste na kone uz nelezla je uplne zbytecny,tak vas aspon prosim, vydrzte to nez se vam sunda ten korzet a snazte se nepadat:D

ale jinak verim jen svemu konikovi a na cizich mam uz bloky:(

Ono je to doktor od doktora, já jsem šla po pádu z koně na záda na ortopedii s tím, že mě ty záda pořád bolí (normálně jsem se hýbala nic vážného) a první slova mé ortopedky byla - a na koni už jste od té doby seděla? No jaktože ne? Ví, že na koni jezdím a vždy mi pouze třeba doporučí omezit skákání, padání nebo tak. Jezdit musím, pokud to můj zdravotní stav dovolí.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahojky, tak si tady pročítám Vaše příspěvky a je mi moc smutno. Několik let jezdím rekreačně. Na podzim se mi na vyjížďce stal ošklivý úraz - komplikovaná zlomenina pravé nohy. Taková hloupá nehoda, koník v tom byl téměř nevinně. Dlouho jsem byla doma a teď jsem první měsíc zpátky v práci. Hodně se mi po konících stýská, od té doby jsem se k nim zatím nedostala, zdravotní stav mi to ještě nedovolil (či spíše můj doktor). Stále kulhám a dost to bolí, teď mám obavu, jestli se to ještě zlepší nebo už to takhle zůstane. Čím déle jsem od koní, tím se více se bojím, jestli ještě vůbec budu schopna jezdit, i když bych moc ráda. Mé okolí mě v tomto ohledu, co se koní týče, zrovna moc nepodrží. Odevšad stále jen slyším, jak je to strašně nebezpečné, abych na koně už raději nelezla. Docela mě štve i přístup lékařů, jak řeknu, při čem se mi to stalo, tak většina doktorů protočí oči v sloup s výrazem: Vy jezdíte na koni? Tak co se divíte, že máte něco zlomeného. Omlouvám se zde za tyto mé stesky, jen potřebuji slyšet /respektive číst/ také něco povzbudivějšího. Stalo se někomu něco podobného, jak jste se s tím vyrovnávali?

Ahoj ,
I já jsem zažila docela škaredý úraz . Jezdila jsem tehdy na takové mladé kobyle- zdála se být docela v pohodě, jezdila jsem s ní do terénu, na písku , ale jednou (to jsem jezdila na trávě)se kobyla něčeho lekla , postavila se na zadní a okamžitě se na mě převrátila se sedlem ze všim , ještě se přes mě převalila a já zůstala ležet. Utrpěla jsem zlomeninu pánevní a stydké kosti. V nemocnici jsem si poležela celý srpen. Když mě pustili z nemocnine moje první cesta byla na jízdárnu. Když jsem odložila berle, tak jsem se ke koním vrátila . Začala jsem jezdit asi v lednu, a teď jezdím prakticky bez problému. Začala jsem pomalu a teď s tím nemám větší problémy také už jsou to 3 roky ....

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj ,
I já jsem zažila docela škaredý úraz . Jezdila jsem tehdy na takové mladé kobyle- zdála se být docela v pohodě, jezdila jsem s ní do terénu, na písku , ale jednou (to jsem jezdila na trávě)se kobyla něčeho lekla , postavila se na zadní a okamžitě se na mě převrátila se sedlem ze všim , ještě se přes mě převalila a já zůstala ležet. Utrpěla jsem zlomeninu pánevní a stydké kosti. V nemocnici jsem si poležela celý srpen. Když mě pustili z nemocnine moje první cesta byla na jízdárnu. Když jsem odložila berle, tak jsem se ke koním vrátila . Začala jsem jezdit asi v lednu, a teď jezdím prakticky bez problému. Začala jsem pomalu a teď s tím nemám větší problémy také už jsou to 3 roky ....

Ahojky, chtěla bych sem jen přispět svými zážitky. Na koni jezdím 10 let a za tu dobu jsem nikdy neměla nic zlomeného ( a to se divim, že některé pády neskončili mnohem hůř ). Proč tedy píši příspěvek, protože někdy to nemusí být zlomenina, aby měl člověk strach se vrátit. Psychika někdy pracuje víc!

Poprvé jsem spadla z kobylky, když jsem začínala, byl to můj 1.pád z koně. Jela jsem bez sedla, cvalem z kopce a kobylka byla bez kohoutku ( myslím tím, že neměla kohoutek skoro žádný ), bylo léto, kobylka spocená a já klouzala a jak jsme jeli z kopce tam milá kobuša dala hlavu dolů a prd, hodila zadkem a shodila si mě přímo před sebe a nakopla mě do hlavy - takže slabý otřes mozku, nějaké ty odřeniny a pohmožděniny. Bolelo to jak čert, pár dní sem byla doma a pak hupky zpátky na koně.

To jsem tenkrát jezdila zase bez sedla, ale tentokrát né na hubené kobylce, ale na chladnokrevném valachovy s podkovami do lesa ( tedy s centimetrovými ozubami ). Koník cválal a už už se blížila silnice a já dala povel ke klusu a nic. Koník běžel dál, zastavil, chladnokrevným sliding stopem na té hnusné silnici, kde máte v betonu zalité ty kamínky a zase mě kopnul do hlavy. Takže domů jsem odjela na tomhle koni, celá pravá strana těla odřená, v tom kamínky, otřes mozku a díra v hlavě. V tu chvíli jsem moc nevěřila, že se na koně vrátím!

Touha byla silnější a já jsem začala strarat se a jezdit o achaltekinskou kobylku. Teprve začínala a byla úžasná, ale dost nevěřila lidem a při jedné zimní vyjížďce mě shodila ( já ji přidržela za tlamičku, ne hodně, ale jí se to nelíbilo ), nic se nestalo, ale měla jsem trochu nedůvěry v sobě. S kobylkou jsme spolu zůstali do léta, kde jsme cválali na upravené dostihové dráze ( hlína, písek, kamínky ). Jo já, byla jsem to já, kdo ve cvalu posunul levou nohu blíž k jejím předním a stačilo to, kobylka prudce zabrzdila a uhnula a ve cvalu mě poslala k zemi a ještě kousek mě s sebou potáhla. V tu chvíli se dost ztratila víra v koníky. Já jen posunula nohu....

Po nějakém čase jsem přešla k dostihovým koním. Měli jsme tam blázínka koně, nádherného zlatohřívého valacha, o co byl krásnější, o to míň toho měl v hlavě. Byl to strašpytel a lekal se všeho! Vyfásla jsem ho na rychlou práci cvalem. Au, cválali jsme do kopce za kobylkou, krátké třmeny, najednou vylítla z roští srnka a ten můj anděl se lekl, vzepjal se a udělal obrat o 360 stupňů. V krátkých třmenech se blbě drží a hlavně v rychlém cvalu to moc nečekáte. Hodila jsem tenkrát šipku před koně, v rukách jsem držela otěže ( to musíte, když jedete na dostihovým koníkovi, aby neutekl a nezranil se ) udělala jsem kotrmelec a kůň jak se bál začal couvat a mě táhl sebou, udělala jsem další kotrmelec, tantokrát kotrmelec vzad do kopce a zůstala jsem stát na hlavě, jen trochu to křuplo. Naštěstí to byl jen pohmožděný obratel, měsíc s límcem, ale to bylo fakt nepříjemné...následky nemám...

Teď mám arabského hřebce, byl to pošuk ( promiň Same ), už je to dobré. Ze začátku jsem měla strach vrátit se, ale povedlo se. Hřebec hřebčí a mooc rád se předvádí. Ještě jsem nespadla ( ťuk ťuk ). A mám strach spadnout. Za celý život jsem prožila těchto 5 pádů ( 4 ne zrovna nejlepší ). Teď jsem v 5. měsíci těhotenství a občas si říkám, že jsem blázen, že na toho svého blázna sednu bez sedla a jen na ohlávce. :) Ale on jakokdyby to věděl :)

Zadavatelce ( a všem ostatním ), kteří si nejsou jisti, jestli zvládnou návrat držím moc a moc palečky! Zkuste to. Opravdu si myslím že z 90% to vyjde. Koníci stojí za to abychom o ně bojovali. Pokaždé to nemusí vyjít ( kamarádka už nejezdí ), ale aspoň zůstat s koňmi v kontaktu!! Časem je možnost, že se to zlepší! Ať to všem vyjde a vrátíte se do sedel nebo aspoň ke koním!

( omlouvám se za román )

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahojky, chtěla bych sem jen přispět svými zážitky. Na koni jezdím 10 let a za tu dobu jsem nikdy neměla nic zlomeného ( a to se divim, že některé pády neskončili mnohem hůř ). Proč tedy píši příspěvek, protože někdy to nemusí být zlomenina, aby měl člověk strach se vrátit. Psychika někdy pracuje víc!

Poprvé jsem spadla z kobylky, když jsem začínala, byl to můj 1.pád z koně. Jela jsem bez sedla, cvalem z kopce a kobylka byla bez kohoutku ( myslím tím, že neměla kohoutek skoro žádný ), bylo léto, kobylka spocená a já klouzala a jak jsme jeli z kopce tam milá kobuša dala hlavu dolů a prd, hodila zadkem a shodila si mě přímo před sebe a nakopla mě do hlavy - takže slabý otřes mozku, nějaké ty odřeniny a pohmožděniny. Bolelo to jak čert, pár dní sem byla doma a pak hupky zpátky na koně.

To jsem tenkrát jezdila zase bez sedla, ale tentokrát né na hubené kobylce, ale na chladnokrevném valachovy s podkovami do lesa ( tedy s centimetrovými ozubami ). Koník cválal a už už se blížila silnice a já dala povel ke klusu a nic. Koník běžel dál, zastavil, chladnokrevným sliding stopem na té hnusné silnici, kde máte v betonu zalité ty kamínky a zase mě kopnul do hlavy. Takže domů jsem odjela na tomhle koni, celá pravá strana těla odřená, v tom kamínky, otřes mozku a díra v hlavě. V tu chvíli jsem moc nevěřila, že se na koně vrátím!

Touha byla silnější a já jsem začala strarat se a jezdit o achaltekinskou kobylku. Teprve začínala a byla úžasná, ale dost nevěřila lidem a při jedné zimní vyjížďce mě shodila ( já ji přidržela za tlamičku, ne hodně, ale jí se to nelíbilo ), nic se nestalo, ale měla jsem trochu nedůvěry v sobě. S kobylkou jsme spolu zůstali do léta, kde jsme cválali na upravené dostihové dráze ( hlína, písek, kamínky ). Jo já, byla jsem to já, kdo ve cvalu posunul levou nohu blíž k jejím předním a stačilo to, kobylka prudce zabrzdila a uhnula a ve cvalu mě poslala k zemi a ještě kousek mě s sebou potáhla. V tu chvíli se dost ztratila víra v koníky. Já jen posunula nohu....

Po nějakém čase jsem přešla k dostihovým koním. Měli jsme tam blázínka koně, nádherného zlatohřívého valacha, o co byl krásnější, o to míň toho měl v hlavě. Byl to strašpytel a lekal se všeho! Vyfásla jsem ho na rychlou práci cvalem. Au, cválali jsme do kopce za kobylkou, krátké třmeny, najednou vylítla z roští srnka a ten můj anděl se lekl, vzepjal se a udělal obrat o 360 stupňů. V krátkých třmenech se blbě drží a hlavně v rychlém cvalu to moc nečekáte. Hodila jsem tenkrát šipku před koně, v rukách jsem držela otěže ( to musíte, když jedete na dostihovým koníkovi, aby neutekl a nezranil se ) udělala jsem kotrmelec a kůň jak se bál začal couvat a mě táhl sebou, udělala jsem další kotrmelec, tantokrát kotrmelec vzad do kopce a zůstala jsem stát na hlavě, jen trochu to křuplo. Naštěstí to byl jen pohmožděný obratel, měsíc s límcem, ale to bylo fakt nepříjemné...následky nemám...

Teď mám arabského hřebce, byl to pošuk ( promiň Same ), už je to dobré. Ze začátku jsem měla strach vrátit se, ale povedlo se. Hřebec hřebčí a mooc rád se předvádí. Ještě jsem nespadla ( ťuk ťuk ). A mám strach spadnout. Za celý život jsem prožila těchto 5 pádů ( 4 ne zrovna nejlepší ). Teď jsem v 5. měsíci těhotenství a občas si říkám, že jsem blázen, že na toho svého blázna sednu bez sedla a jen na ohlávce. :) Ale on jakokdyby to věděl :)

Zadavatelce ( a všem ostatním ), kteří si nejsou jisti, jestli zvládnou návrat držím moc a moc palečky! Zkuste to. Opravdu si myslím že z 90% to vyjde. Koníci stojí za to abychom o ně bojovali. Pokaždé to nemusí vyjít ( kamarádka už nejezdí ), ale aspoň zůstat s koňmi v kontaktu!! Časem je možnost, že se to zlepší! Ať to všem vyjde a vrátíte se do sedel nebo aspoň ke koním!

( omlouvám se za román )

Ahoj, taky se přidám se svou zkušeností. Naštěstí se mi nikdy nic vážného nestalo, ale nevím proč, tak kolem 15 let sem si nějak přestala věřit (jezdím od devíti). S koňmi sem načas přestala, zčásti kvůli mému strachu, zčásti kvůli atmosféře v oddíle. Tu a tam sem si zajezdila na táborech apod. a po jednom takovém, kdy sem si zase začala trochu věřit, místo toho abych se v rychlém cvalu klepala strachy, sem si to začala užívat. Řekla sem si, že je načase to znova zkusit pravidelně. Potkala mě ale nemoc, rok sem jen ležela v posteli a tam sem si uvědomila, že už nemůžu čekat věčně a po uzdravení jsem to tedy znovu zkusila. Do oddílu sem ale nechtěla, tak sem začala jezdit u soukromníka jednoho koně, se kterým sem si chtěla vytvořit důvěrný vztah. Po pár prvních návštěvách sem zjistila, že to rozhodně není kůň mých představ (postižený nemocí bývalých dostiháků, bez možnosti výběhu, jen zavřený v boxe, kousal apod.), přesto sem to zkusila. Rok se vše obešlo téměř bez problémů, myslela sem si, že už si začínáme vzájemně věřit, ale... Majitelka otěhotněla, já sem zrovna maturovala a kůň byl celé dny zavřený ani nevím jak dlouho, než sem ho vzala ven. Jela sem sama na vyjížďku, na obzoru se objevil druhý kůň. Než sem stačila zareagovat, už sme letěli (po silnici), podjelo mu to, naštěstí to ustál, já ne. Byl to sice bolestivý pád, ale holka, co jela na druhém koni toho mého chytla a jelo se dál. Jenže netuším z jakého důvodu, slečna svého koně, kterého předtím vedla (kulhal) pustila a přestala si ho všímat. Samozřejmě se rozběhl do stáje a můj za ním. Neumíte si tu hrůzu představit. Po úzké silnici, z kopce, vedle mě volný kůň a já nemohla dělat nic, jen se modlit, aby tam nejelo auto. V zatáčce mu to znova podjelo, tentokrát to neustál a spadl na mě. Zase sem měla štěstí, kromě naražené ruky se mi nic nestalo. Koni sem naprosto přestala věřit, ale hlavně spíš lidem ve stáji (přece jenom to zas nebyla jeho vina). Do této stáje už nechodím, teď sem na vejšce v jiném městě. Strach se ve mě znovu usídlil, přesto to zkouším dál, majitelka kobylky, kterou teď jezdím, o mém problému ví a to mi pomáhá dodat odvahu. Přesto už lidem okolo koní moc věřit nedokážu. Toužím po vlastním koni, tak doufám, že mi pomůže můj strach překonat, chci si ho nejdřív pořádně připravit ze země (tam se nebojím) a vůbec celkově "proklepnout" než si na něj sednu. Přeju pisatelce hodně vytrvalosti a odvahy překonávat sám sebe, protože není umění beze strachu přeskočit třeba Taxis, je umění překonat sám sebe a svůj strach. Tak ať se nám to ve zdraví povede, ať skvělé zážitky převládnou nad špatnými. Koně za to stojí.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahojky, tak si tady pročítám Vaše příspěvky a je mi moc smutno. Několik let jezdím rekreačně. Na podzim se mi na vyjížďce stal ošklivý úraz - komplikovaná zlomenina pravé nohy. Taková hloupá nehoda, koník v tom byl téměř nevinně. Dlouho jsem byla doma a teď jsem první měsíc zpátky v práci. Hodně se mi po konících stýská, od té doby jsem se k nim zatím nedostala, zdravotní stav mi to ještě nedovolil (či spíše můj doktor). Stále kulhám a dost to bolí, teď mám obavu, jestli se to ještě zlepší nebo už to takhle zůstane. Čím déle jsem od koní, tím se více se bojím, jestli ještě vůbec budu schopna jezdit, i když bych moc ráda. Mé okolí mě v tomto ohledu, co se koní týče, zrovna moc nepodrží. Odevšad stále jen slyším, jak je to strašně nebezpečné, abych na koně už raději nelezla. Docela mě štve i přístup lékařů, jak řeknu, při čem se mi to stalo, tak většina doktorů protočí oči v sloup s výrazem: Vy jezdíte na koni? Tak co se divíte, že máte něco zlomeného. Omlouvám se zde za tyto mé stesky, jen potřebuji slyšet /respektive číst/ také něco povzbudivějšího. Stalo se někomu něco podobného, jak jste se s tím vyrovnávali?

Já ano.
Na kluzkém povrchu ( suchá tvrdá zem a silná krátká dešťová přeháňka) v obratu ve cvalu po svahu kopce ( vyloženě moje blbost) kobyla uklouzla a spadla i se mnou.
Zůstala mi ve třmenu levá noha - u už se zlomeným hleznem mne kobyla vlekla ještě asi 10m, než jsem konečně vypadla.
Komplikovaná zlomenina tím, že se noha vlečením ještě vytočila o 90°doleva. Naštěstí jsem nejela sama - kámoška přivolala pomoc, já se nemohla hnout...
Čtyřhodinová operace, půl roku noha sešroubovaná, stehy se nehojily díky " kvalitnímu modernímu šicímu materiálu" - moje tělo mělo jiný názor.
Vyšlo z toho 8 měsíců marodění v kuse ( už mi vyhrožovali důchodem).
Stalo se před téměř 5 lety; dodnes po delším sedění kulhám, cítím bodavé bolesti při změně počasí ( a někdy i zcela bezdůvodně), nejsem schopná bez kulhání zaklusat, nemluvě o tanci..
Na koni jsem pak seděla hned, co jsem byla schopná dát nohu do třmenu a vydržet tu bolest při jejím zatížení ( doktor nade mnou jen útrpně pokýval hlavou ve smyslu: komu není rady, tomu není pomoci).
Na koni jsem volná, rychlá - je mi líp, než na vlastních nohách ( nemám jednu zdravou a jednu pokaženou, ale 4 zdravé). Jen mám potíž s prošlápnutím paty na té noze - považuju za úspěch, když ji udržím v rovině.
Cítím se v pohodě na své spolehlivé kobči - ale mám problémy (strach) při prudším rychlejším obratu a jsem veeelmi opatrná, když to klouže - zřejmě trochu pozdě probuzený pud sebezáchovy..
Jezdím rekreačně, turistiku.
Taky se mi zvedá žaludek, když vidím, jak to kolem barelů krosí naplacato westerňáci - vždy se vidím, jak ležím s nohou pod kobylou..
Teď mám obsedat mlaďošku - moje podvědomí mi říká - nesmíš spadnout, nebo už tě nedá nikdo dohromady... takže budu velmi bojovat sama se sebou.. snad to s tou plašankou zvládnem

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Já ano.
Na kluzkém povrchu ( suchá tvrdá zem a silná krátká dešťová přeháňka) v obratu ve cvalu po svahu kopce ( vyloženě moje blbost) kobyla uklouzla a spadla i se mnou.
Zůstala mi ve třmenu levá noha - u už se zlomeným hleznem mne kobyla vlekla ještě asi 10m, než jsem konečně vypadla.
Komplikovaná zlomenina tím, že se noha vlečením ještě vytočila o 90°doleva. Naštěstí jsem nejela sama - kámoška přivolala pomoc, já se nemohla hnout...
Čtyřhodinová operace, půl roku noha sešroubovaná, stehy se nehojily díky " kvalitnímu modernímu šicímu materiálu" - moje tělo mělo jiný názor.
Vyšlo z toho 8 měsíců marodění v kuse ( už mi vyhrožovali důchodem).
Stalo se před téměř 5 lety; dodnes po delším sedění kulhám, cítím bodavé bolesti při změně počasí ( a někdy i zcela bezdůvodně), nejsem schopná bez kulhání zaklusat, nemluvě o tanci..
Na koni jsem pak seděla hned, co jsem byla schopná dát nohu do třmenu a vydržet tu bolest při jejím zatížení ( doktor nade mnou jen útrpně pokýval hlavou ve smyslu: komu není rady, tomu není pomoci).
Na koni jsem volná, rychlá - je mi líp, než na vlastních nohách ( nemám jednu zdravou a jednu pokaženou, ale 4 zdravé). Jen mám potíž s prošlápnutím paty na té noze - považuju za úspěch, když ji udržím v rovině.
Cítím se v pohodě na své spolehlivé kobči - ale mám problémy (strach) při prudším rychlejším obratu a jsem veeelmi opatrná, když to klouže - zřejmě trochu pozdě probuzený pud sebezáchovy..
Jezdím rekreačně, turistiku.
Taky se mi zvedá žaludek, když vidím, jak to kolem barelů krosí naplacato westerňáci - vždy se vidím, jak ležím s nohou pod kobylou..
Teď mám obsedat mlaďošku - moje podvědomí mi říká - nesmíš spadnout, nebo už tě nedá nikdo dohromady... takže budu velmi bojovat sama se sebou.. snad to s tou plašankou zvládnem

Ahojky..
Jak to tu ctu,je mi z toho smutno...
Ja nastesti nikdy jeste zadny uraz nemela,jen jsem si asi natrhla slachu na noze..dost to bolelo a prestala jsem kvuli tomu jezdit..zamo ze jsem ani nesla k doktorovi..samo se to nejak zahojilo,nevim ale presne co se mi v te noze delo kazdopadne na koni jsem se neudrzela..neslo to,bolelo to jako cert.
Ted je to uz v pohode,je to asi 8 let zpatky a ja mam svyho kone..noha obcas zaboli,ale porad se to da normalne snaset..
A po tolika letech nejezdeni a bez kontaktu s konmi vam muzu rict ze kdyz jsem si dovezla toho sveho,klepala jsem si na celo jestli jsem normalni...absolutni neduvera ve vsechny ty velike kone a strach..uz ho mam nekolik mesicu,verim jen jemu,za cizim konem nevlezu,ac mi v podstate zadny nikdy nic neudelal.Krom par kousancu a kopancu..a padu..
Nevim proc se bojim,ale chci tim jen rici ze chapu jak se vy vsichni tady citite a doufam ze naleznete ztracenou duveru jak v kone tak v sebe..

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahojky, tak si tady pročítám Vaše příspěvky a je mi moc smutno. Několik let jezdím rekreačně. Na podzim se mi na vyjížďce stal ošklivý úraz - komplikovaná zlomenina pravé nohy. Taková hloupá nehoda, koník v tom byl téměř nevinně. Dlouho jsem byla doma a teď jsem první měsíc zpátky v práci. Hodně se mi po konících stýská, od té doby jsem se k nim zatím nedostala, zdravotní stav mi to ještě nedovolil (či spíše můj doktor). Stále kulhám a dost to bolí, teď mám obavu, jestli se to ještě zlepší nebo už to takhle zůstane. Čím déle jsem od koní, tím se více se bojím, jestli ještě vůbec budu schopna jezdit, i když bych moc ráda. Mé okolí mě v tomto ohledu, co se koní týče, zrovna moc nepodrží. Odevšad stále jen slyším, jak je to strašně nebezpečné, abych na koně už raději nelezla. Docela mě štve i přístup lékařů, jak řeknu, při čem se mi to stalo, tak většina doktorů protočí oči v sloup s výrazem: Vy jezdíte na koni? Tak co se divíte, že máte něco zlomeného. Omlouvám se zde za tyto mé stesky, jen potřebuji slyšet /respektive číst/ také něco povzbudivějšího. Stalo se někomu něco podobného, jak jste se s tím vyrovnávali?

Ahoj!
Díky všem, kdo jste napsali. Stojí to kus odvahy svěřit se se svýma obavama. Všem držím palečky, ať je těch úrazů 0 (nula) a u koní jen samý krásný zážitky.
Sama řeším něco podobnýho, i když (ťuk, ťuk) jsem ještě velkej pád nezažila. Chodím do stáje, která je daleko od civilizace. Koníci jsou hodný, ale já jsem věčnej začátečník a jízdárna nebo i obyčejná ohrada tam není, abych mohla jezdit v relativně bezpečným prostoru.
Takže jezdím ven. Koníci nejsou moji a stát se může cokoliv. Takže jsem opatrná. Možná až moc. Někdy ani neklušeme, když se necejtím. Vědomí, že bych slítla (obava z úrazu), ale ještě větší strach o koně, co kdyby se splašil a utekl, co všechno by se mohlo stát, mi nedovoluje riskovat a zkoušet, co všechno ještě usedím. Možná kdybych jela na vyjížďku s někým zkušeným, byla bych odvážnější...
Myslíte, lidi, že má cenu riskovat? Myslím, že opatrnost a odvaha by měly být v rovnováze, ne?
Takže ať vám koně jdou.