Lina225
XXX.XXX.131.91
Jezdím již dlouho, ale s postupem věku jsem v sedle čím dál opatrnější a v poslední době se mi podařilo několikrát za sebou hodně nehezky spadnout a zranit se, jelikož kůň se dostal do puberty a začal vyvádět. Od té doby jsem úplně ztratila sebevědomí. Na koně nasedám se strachem a nechutí. Jakmile se něco vyvrbí, nejsem vůbec schopná přemýšlet, propadnu šílené panice a automaticky padám.
Vůbec nevím, co mám dělat. Prodat koně a dát si pauzu? Začít úplně od začátku na lonži? Přestat jezdit úplně?
XXX.XXX.22.69
Možná sehnat druhého jezdce? Který pojezdí a vy uvidíte, že to přežil, popř. když už pak bude koně znát, tak dodá přímo vám odvahu a cenné rady.
Taky mám kobylu, se kterou si prostě v ježdění nerozumím, sehnala jsem si jezdkyni a ke mě se stále ta chuť si na ni jít sednout nevrátila. Vidím, že ji holčina má ráda, tak zvažuju že jí ji prodám a koupím si nějakého mazáka, pohodáře. Ale že bych z fleku kobylu hodila do inzerce, to ne...no to bych ji radši asi jen živila a měla ji jako pejska, mám strach jak by v cizích rukou dopadla.
XXX.XXX.148.31
Lina225
napsal(a):
Jezdím již dlouho, ale s postupem věku jsem v sedle čím dál opatrnější a v poslední době se mi podařilo několikrát za sebou hodně nehezky spadnout a zranit se, jelikož kůň se dostal do puberty a začal vyvádět. Od té doby jsem úplně ztratila sebevědomí. Na koně nasedám se strachem a nechutí. Jakmile se něco vyvrbí, nejsem vůbec schopná přemýšlet, propadnu šílené panice a automaticky padám.
Vůbec nevím, co mám dělat. Prodat koně a dát si pauzu? Začít úplně od začátku na lonži? Přestat jezdit úplně?
Stalo se mi něco podobného.Kobyla si vyzkoušela brzdu ve cvalu se zadním výhozem.Byla jsem 6 týdnů zafixovaná.Trvalo mi tři měsíce včetně léčby, než jsem usedla zpátky do sedla.Ale byla jsem v pohodě,7 dalších týdnů jsem pracovala s kobylou ze země a na vzájemné důvěře.Ale co bych neudělala nikdy je, abych na koně nasedala se strachem a nechutí.To si upřímně radši sedni k televizi a pusť si nějaký film.K čemu to povede?Máš mladého koně, raubíře, nasedneš na něj se strachem a odporem.To přece nemá význam.Kůň to vycítí jen co přijdeš za ním.Tak nemá smysl pracovat tímto stylem.To nikam nepovede.Začala bych nejspíš s přiježděním a na práci v kroku v sedle s někým, kdo ti psychicky pomůže se s tím srovnat a získat ztracenou sebedůvěru, ono stačí třeba jen to, že s tebou bude tu hodinku kamarádka, přítel, manžel a budeš mít podporu psychickou, která je důležitá, nebo tedy trenér.Padáme všichni, někdo to vzdá a už si do sedla nesedne, někdo sedne hned, když už může.Nebo pracujte ze země opět.Tebe to uklidní, pokud jste byli sehraní a postupem času si opět obnovíš ztracenou sebedůvěru.Záleží pouze na tobě, jak se cítíš, zda chceš pokračovat a hlavně kolik času budeš potřebovat.Někomu to trvá déle, ale není se čemu divit, každý jsme jiný.Na mě nejdřív nadávali, že sem kobylu nehodila do salámu a pak se obdivovali lidi, že sem zase v sedle, že sem si troufla zpátky a ona je v klidu, ale není to zadarmo, je třeba si ujasnit co chci, nechat si dostatek prostoru na to to uskutečnit.Nikam nepospíchej.Přijde to samo uvidíš.Držím palce
XXX.XXX.187.26
Sadať na koňa so strachom je to najhoršie čo môžeš urobiť. Jazdenie má byť relax (teda pokiaľ nie si zamestnaná ako pracovný jazdec :D ) a pokiaľ mi neposkytuje pôžitok a radosť tak na koňa radšej neleziem. Na tvojom mieste by som si našla trénera - ak nemáš a začala s koňom robiť viac jazdiarenskej práce ktorá vám obom viac zamestná hlavu. A zatiaľ by som sa vyhýbala situáciám pri ktorých viem, že môže prísť k pádu, hoci aj za cenu toho, že by som sa len "vozila" krokom po jazdiarni. A ak máš možnosť posadiť na koňa niekoho skúseného tak som si možno dala aj chvíľku (mesiac - dva) pauzu a nechala jazdiť jeho.
Inak je to normálne že s pribúdajúcim vekom si dávame viac pozor, ja ked si predstavím na čo všetko som bola schopná sa posadiť keď som mala 18 tak teraz by mi mohli aj platiť aj tak by som nešla
XXX.XXX.218.3
Mě trvalo 3 roky, než jsem začala znovu jezdit na jedné naší kobuši. Po tom, co mě vyděsila a já se na ní necítila dobře.
Naštěstí byl i jiný koník na ježdění, na kterém jsem se nebála a tak jsem kobylku půjčovala tomu, kdo se mnou jezdil na vyjížďky.
Slečna, co ji jezdila nejvíc se vdala a má miminko, druhý kůň kulhal a tak jsem se vrátila do sedla kobyly.
Nakonec jsem na ní jela letošního Huberta
Žiju a jsem moc ráda, že jsem to udělala.
Tak nezoufejte. Pokud máte jinak na čem jezdit a peníze na držení koníka, počkejte s rozhodnutím.
XXX.XXX.81.99
Taky s tím mám potíž, po měsíci v nemocnici měsíci o berlích, prostě vím, že své kobče moemntálně nemůžu důvěřovat. Je to psychické, ale já vím, že ona je náladová, jednou je v pohodě pdoruhé je utíkavá.
Hledám si trenéra, přemýšlím o nějaké formě psychologické léčby (chtěla bych zkusit hypnózu, co kdyby to fakt fungovalo? :D)
Teď nedávno jsem na ní seděla. kamarádka mě vedla. Bylo to v pohodě, jenže najednou jsme vyšli zpoza balíků, Sára viděla ohradu a zrychlila krok a já hned na kamarádku volala ať ji zastaví. Prostě ten strach z toho, že se podemnou rozeběhne tam je.
Ale je to zvláštní. Pak sjem z ní sesedla, jenže se mi zaseklo očko na pásek u bundy o hrušku sedla, Sára se splašila a začala tam skákat a vyhazovat, já už teda byla na boku, prakticky dole, jen sjem čekala, kdy se poutko přetrhne, ale to jsem se vůbec nebála, opravdu ani trochu. Takže ten problém je opravdu jen v tom sedle.
XXX.XXX.5.211
Mě pomohlo jediné, spadnout znova a nic si neudělat. Ale já jsem trošku extrém, když jsem s ježděním začala skončila jsem na operačním sále. Po 7 měsících léčby jsem si řekla, že nějaká rozmašírovaná noha mě od mého snu neodradí a začala se znovu učit. V té době jsem neuměla ani lehký klus. Asi po 5 lekcích jsem slítla znova, hezky do měkkého, ani modřinu jsem neměla a od té doby většina strachu odplula. Stále nemám ráda jízdu z kopce, ale není to vyložené strach, jen větší respekt. Mám "úžasnou" stabilitu sedu, takže mé heslo je: Jeden pád za čtvrt roku. Naštěstí se mi za ty skoro 4 roky už nic nestalo a vždycky jsem hned naskočila zpátky do sedla. Já jsem se strachu z pádu zbavila až tak, že jsem podezřívána trenérkou, že padám dobrovolně
XXX.XXX.41.2
Já takhle jezdila asi měsíc se strachem a pak jsem prostě od koní odešla Naštěstí to ale bylo v oddíle, takže bez tlaku, co dělat s vlastním koněm. Zhruba po půl roce to přešlo, začala jsem jezdit jinde a přestože jsem poměrně brzy nafasovala jednoho zlobivce, strach už se naštěstí nevrátil.
Takže vlastního koně bych asi zkusila pronajmout a buď si dát pauzu od ježdění nebo jezdit na nějakém klidnějším koni, kde ztracenou sebedůvěru zas získáte.
Další varianta je ta lonž nebo jízdárna, pokud tam kůň neblbne, ale s tím bych počkala na chvíli, kdy budete opravdu mít chuť to zkusit (a koně vám předtím někdo opohybuje).
Uživatel s deaktivovaným účtem
Taky jsem se toho hodně napadala, ale naštěstí zatím strach nepřišel.
Ale líbil se mi nejvíc nápad s tím, aby koně zadavatelka půjčovala někomu jinému a s touto dvojicí jezdili ven, aby si okoukala, že je kůň ok. Určitě bych si ale předtím dala pauzu nejlépe na tak dlouho, až budete mít chuť sama od sebe to zkusit...a ne přemýšlet nad tím, zda je třeba koně vytáhnout ven. Pokud je to Váš vlastní kůň, zkuste si to zařídit tak, abyste ho měla jezdecky zabezpečeného a mohla si dát pauzu. A jen si za ním chodit trávit čas a posilovat vzájemnou důvěru a vztah.
