Otočit řazení příspěvků Otočit řazení příspěvků

Wee

10.9.2015 16:28
Wee

XXX.XXX.82.22

Zdravím! :)
Když jsem ve dvanácti letech začala "jezdit" v oddílech (spíše jen pracovat a občas krokovat), vždy jsem na čištění či vodění dostávala kousavé koně, kterých se všichni báli, ale já ne.
Po mém prvním pádu jsem vyskočila zpět do sedla a vůbec nic jsem si z toho nedělala.
Strašně jsem toužila po skákání a když se mi v 15 letech poštěstilo mít prvního trenéra na skákání, vůbec ničeho jsem se nebála a toužila jsem po tom začít skákat ještě vyšší překážky.
Jenže jak jsem začala stárnout (dospívat :D), tak jsem začala ztrácet důvěru v sebe i koně, jelikož s vyšším parkurem a sportovními koňmi přišlo i víc pádů, na které jsem z tlačivých školních koníků nebyla vůbec zvyklá, a postupně mi začalo docházet, co všechno by se mohlo stát, a že je to vlastně velice nebezpečný sport. Občas mě vyděsí i jen metrová překážka na závodech, i když při tréninku skáču vyšší.
Docela mě ta moje občasná úzkost štve. Dost mě brzdí v pokroku a chtěla bych v sobě opět nalézt tu malou holku, která se ničeho nebála, šla do všeho a nemyslela hned na to, co by se mohlo stát.

Jsem tedy jediná, komu přehnaný strach brání v progresu? Nevím, jak bych se s tím mohla poprat.

10.9.2015 21:28
canis lupus

XXX.XXX.210.69

Zdar, to je zcela normální. Člověk se s dospíváním stává zodpovědnějším. Jeden z mých trenérů mi po pádu říkal "tak na to nemysli". Říkala jsem si, jak to asi mám udělat. Ale je to jediná možnost. Jen tak se zase stanete na chvíli tím děckem, které se nebojí rozbít si tlamu.
Hodně štěstí.

11.9.2015 07:12
mgtka

XXX.XXX.22.69

Když člověk dospívá, musí nahradit bezstarostnost vírou ve své zkušenosti (sebevědomím).
Nesmíte si říkat: "A teď to může štycnout a já zákonem setrvačnosti proletím do bariér, spadnu a zůstane mi viset noha, spadneme oba, praštím se do ruky, hlavy, břicha." Spíše by to měly nahradit myšlenky stylu: "Skočím jako vždy, po doskoku doleva, bla bla bla."
Já vím, že se to těžko říká, sama jsem se do skákání nikdy nehrnula, mě z hřbetu koně připadal i křížek jako oxer 140x140:)
Ale dá se to stejně aplikovat třeba při řízení auta (tam by si taky člověk mohl vytvořit nepočítaně událostí, které mohou být skoro hororové).
Pokud bude strach nepřekonatelný radši se zaměřte třeba na drezurní pokroky.

11.9.2015 08:52
katkaa1

XXX.XXX.187.26

Je to úplne normálne, ja keď si predstavím na čom všetkom som ako "násť" ročná bola schopná jazdiť a čo všetko sme s koňmi vystrájali tak nechápem. Trysk po poli v noci, alebo jazdenie bez sedla po asfaltke na susedovej kobyle čo nás hádzala o zem jedného za druhým :)
A teraz? Načo parkúr? dám si radšej drezúrny tréning, zrazu ma viac láka aby mi ten kôň pekne chodil než pekne skákal, bez prilby nejdem ani krokovať a na vychádzku idem iba s koňom o ktorom viem že nebude robiť cirkus. Chcem si ju predsa užiť a nie sa zabiť :) Sebavedomiu veľmi pomohol vlastný kôň ktorého už poznám ako starý peniaz a presne viem čo od neho očakávať. Jazdiť cudzie kone ma už neláka vôbec. Ale ja mám pritom našťastie pocit že si kone neskutočne užívam nie že by mi niečo chýbalo. To čo sa mi zdá nebezpečné a má mi to spôsobiť stres proste radšej nerobím.

Přidejte reakci

Přidat smajlík